Jak se běhá na Kapverdách?
Sedmá ranní je tady standard. Nedokážu spát déle. Asi je to tím, že tady chodím spát nejpozději v jedenáct. Člověk je z toho procházení, plavání a nic nedělání unavený více než doma. Když si tedy pustíme náš oblíbený seriál, zpravidla usínáme už při druhém dílu.
Do sklenice vody házím oranžovou tabletu Fizzy Easy a piju jí na ex. Na cesty jsou tyto tablety ideální.
Jakým směrem se dnes vydám? Po pláži je to namáhavé. Při každém kroku se propadám, takže se zdá, že jsem o polovinu těžší. U oceánu ale příjemně fouká. Přesto se mi do písku moc nechce.
Okolo města Sal Rei je to jednodušší. Povrch jsou kostky, pevný písek nebo asfalt. Oběhnout celé město znamená cca 5 km. Včera jsem ale v mapě objevil zkratku ke Capel of Our Lady of Fatima. Tam bych to mohl zkusit. Trasa by měla být celkově do 6 km.
Na běhání tady je skvělé, že můžete běhat celý rok jen v kraťasech a tričku. Není to jen o běhání. Na Kapverdách je celý rok takové počasí, že jiné oblečení nepotřebujete. Pravda je, že někteří místní nosí dlouhé kalhoty a čepice stále. Při 24 stupních už nasazují bundy. Mě je ale teplo pořád. Když je tu výjimečně pod 25 stupňů, konečně se cítím jako doma. Dobré ale je, že i na horko si člověk zvykne. První dny jsou horké, ale postupně si tělo přivykne a přestane se horku bránit.
Vyběhnout tedy hned první den není rozumné. Lepší je, dva až tři dny počkat. Aklimatizovat se, vyrovnat se s časovým posunem a pak teprve natáhnout běžecké boty. Ono Vám tu vážně nic neuteče. Všichni tu žijí heslem No Stress.
Ze vchodu se vydávám doleva a hned doprava. Přebíhám přes hlavní silnici a pokračuji do staršího centra. Pořád rovně za nosem. Čím dále od centra běžím, tím více místních potkávám. Jeden starší muž v dresu místního fotbalového klubu si veze na kolečku plynovou bombu. Mávám na něj a on mi s úsměvem odpovídá. Na chodníku paní porcuje tuňáka. Musím se zastavit a vyfotit si jí. Ptám se, jestli můžu a ona okamžitě s úsměvem pózuje. Všichni jsou tu tak milí. Běžím dál. Po levé straně nové bytovky, po pravé nově budované komerční budovy a sklady. Tady ve staré části je k vidění typický život Kapverďanů. Když sem vyrazíte takhle po ránu, můžete spatřit porcování vepře přímo na ulici. Vše je tu čerstvé a maso bez stresu.
Běžím dál. Pokaždé když sem přijedu, vidím nové bytovky.
Zase tu vyrostly minimálně dvě. Ještě je tu hodně prostoru, kde budou žít nové generace Kapverďanů i přistěhovalců. A staré centrum bude časem celé přebudované.
Za městem odbočuji doprava na prašnou cestu do mírného kopce. Po pár desítkách metrů míjím malebný městský hřbitov a pokračuji dál až ke kapli. Capel of Our Lady of Fatima stojí na kamenném útesu. Vystavěna byla v roce 1917 přesně na místě zjevení Panny Marie z Fatimi. Je to kouzelné místo. Z jedné strany oceán, z druhé vychladlá sopka, která je svědkem všech místních událostí. A na vrcholu mírného kopce je kaple, která jako by strážila místní rybáře. Vydávám se dál po neznačené cestě a několikrát se musím zastavit. Cvakám další fotky mini pláží, o nichž jsem neměl nejmenší ponětí. Dnes se pořád kochám. Příroda je neskutečná umělkyně. Po běžecké stránce to nebude nejlepší výsledek. Ale hlavně no stress.
Pokračuji krokem přes trhliny a kameny až k hotelu Marine Club Beach Resort. Je to komplex nádherných apartmánů, který velmi poznamenala pandemická opatření. Je tu jen pár údržbářů, kteří se starají o zeleň. Ale ne, o kousek dál vidím partu dělníků, kteří usilovně pracují (samozřejmě v souladu s heslem no stress), aby mohl být resort brzy zase otevřený.
Dál mě nic nového nečeká. Asi kilometr běžím rovně podél pobřeží. Vpravo písek, vlevo řada moderních apartmánů. Na konci ulice vpravo k loděnicím. Okolo rybího trhu, který teď vypadá jako v rekonstrukci, až do turistické uličky. Nevím, jak této ulici říkají místní, ale já ji říkám turistická. Je to ulice, do které vozí cestovní kanceláře každého turistu, který si u nich koupí výlet s prohlídkou města. Kdo sem vstoupí, bez suvenýru ji neopustí. Je zde asi největší koncentrace senegalských obchodníků, jejichž obživou je prodej všemožných výrobků, které Vám budou navždy tyto ostrovy připomínat. I my máme doma několik takových předmětů. Když si představíte, že na turismu stojí celá ekonomika tohoto místa a dva roky sem nikdo cizí nesměl, nedá vám to. Prostě si něco koupit musíte.
Teď už jen pár set metrů a jsem doma. Celkem 7,6 kilometrů. Tohle byl super výběh. Žádné velké kopce, neustálý vánek a pevný povrch. Kdybych se tolik nekochal, i čas by byl slušný. Ale nekochat se tady na Boa Vista je tak trochu nesplnitelný sen. Pokaždé musím obdivovat krásy, které vznikly jen z působení podmořských sopek, větru a vody. Obdivuji i obyvatele, kteří na tomto ostrově přežili i přes několik hladomorů. Ani v dnešní době zde není lehké žít. Většinu roku zde neprší. Zemědělci jen těžko zavlažují svá pole. A když jim konečně začnou rodit, přijde přívalový déšť, který jim celou úrodu spláchne. I tak zase zasejí a snaží se o další úrodu. I přes všechnu tuto dřinu jsou lidé na Boa Vista milí a usměvaví. Jsou rádi, že turisté přijíždějí opakovaně. Vědí, jak důležití tady jsou.
Když běhám, mám hodně času přemýšlet. A víte, co jsem si uvědomil? Jsem tu neskutečně šťastný. Neumím si představit trávit důchod na lepším místě. Snad budu mít štěstí a třetí třetinu života zde budu moci prožít. To je ale ještě hodně daleko. A tady to bude vypadat úplně jinak. I díky Vám. Turistům, kteří se sem vypravíte na příští dovolenou.
Kdo Kapverdy nezažije, nedokáže si je představit.
J.J.